9. až 11. září 2011 se uskutečnilo soustředění hokejového týmu na horské chatě Roudenka v Krkonoších patřící jedné z našich bývalých opor Pavlu Bakusovi. Účast potvrdilo Hard core našeho týmu, takže se dal očekávat drsný průběh (to jak z fyzického, tak i z psychického hlediska) a hlavně splnění kvalifikačních limitů u většiny účastníků (fáze nabírání hmoty).
Již postupné vyzvedávání účastníků v domovských destinacích nepostrádalo zajímavé okamžiky, kdy např. Kamil Reno Pokorný vůbec nezaregistroval příjezd autobusu, a i když byl vyzván k nástupu do dodávky dožadoval se dvoupatrového Neoplanu. Dlužno dodat, že ani v Mostištích nezaznamenali příjezd autobusu, ale zřejmě to udělala ta neprůhledná skla... Třebíčáci v autobusu se vyděsili, když viděli Bachora stát u kabiny s několika sudy Kozla!!!!!
Cesta do hor proběhla bez nesnází, pivo bylo vypito a vypuštěno, jen koncovka byla tak trochu boj s časem, tachografem a povinnou přestávkou pro řidiče. Po uvítacím ceremoniálu začalo bez odkladů to, na co se všichni těšili, tedy vlastní soustředění. Nutno dodat,že již v autobusu se nabralo hmoty dost. Většina i tak vydržela do brzkých ranních hodin, kdy pomohla pekaři v rámci fyzické přípravy vyložit pečivo.
Po pro některé krátkém a neklidném spánku (vždyť někteří v průběhu předchozího večera podepsali ne příliš výhodné alternativní profesionální smlouvy jako šponař za 3000, kuchař číšník za 13000, atd.) proběhla snídaně a ještě za ranního kuropění asi okolo jedenácté hodiny jsme vyrazili na dálkový pochod.
Cíl byl jasný: dosáhnout vrcholu (nezaměňuj s vyvrcholením!), dodržovat pitný režim a ještě se šťastně vrátit. Z průběhu túry lze zmínit snad jen zdrcující nástup a únik z hlavní skupiny v podání Radka Clinta Nováka, houbařská soutěž Jeana Rena-Květáka mající ovšem předem jasného vítěze a dále pak drobné nedorozumění při placení ve vrcholové občerstvovně (pár jedinců si již po dvou pivech nepamatovalo, že měli tři, a tak si dali radši čtvrté). Jarda s Kamilem usmažili nalezené houby (některé prý jedlé pouze jednou) a všichni si moc pochutnali. Večer po návratu začal výtečným „Krkonošským kyselem“, končilo se opět ráno, protože se valná většina rozhodla znovu pomoci pekaři. Bohužel si ale neuvědomili, že v neděli pekař nejezdí, a tak alespoň o půl šesté ráno vyprovodili Bakynovu partnerku na šichtu. Na dojemné rozloučení se šátečky určitě vzpomínala celých dvanáct hodin v práci.
Následoval spánek, snídaně a hurá na tenisové kurty. Přestože jsme dorazili na kurty hned zrána (nemohlo být víc jak 10:30), panovalo na vysokohorské podmínky nezvyklé vedro. To poznamenalo celkově průběh zápasů a další vývoj. Pálící slunce nevadilo silným osobnostem a po kurtu doslova létali (jako příklad musím uvést našeho Jeníka a i Reno byl vidět). Ti, kteří tenis nehrají, měli opravdu velkou příležitost se něco naučit.
S postupujícím časem začala část týmu trpět dehydratací a hlavní trenér rozhodl o zkrácení fyzické přípravy vypuštěním plánované fotbalové vložky a urychleném návratu na základnu. Trenér byl donucen tento krok udělat, pod pohrůžkou vhození do přilehlého kačáku. Bohužel krátce po příjezdu došla Plzeň, situaci ale zachránily lahváče z Bakynových zásob.
Po obědě už byl jen čas na placení, společná fota, rozloučení s domorodci a frčelo se domů. Návrat byl bez komplikací, jen někteří z pasažérů měli jiný názor než náš řidič na jízdu ve třech pruzích na dvouproudé silnici (s přehledem).
Na závěr bychom rádi poděkovali Pavlovi, jeho dceři Pavle, která nám vařila a hlídala noční dravce, Oldovi Řezaninovi jako mistrovi volantu a věřím, že někdy příště zase na Roudence...

L.Z.a J.S.